Velikost textu

Tři roky kantorem pod Kozákovem

  Tři roky kantorem pod Kozákovem - Osobní vzpomínky Josefa Lukeše, učitele v.v. z Českého Dubu

 Ať počítám, jak počítám, je tomu už bezmála 60 let, co jsme v Hrdoňovicích, manželčině rodišti, naložili na selský povoz všechen svůj majetek a vydali se přes Turnov, kolem Tří rybníků, do mého nového působiště. Byl začátek září 1943, válka vrcholila. Den prozařovalo sluníčko babího léta, a tak jsme se usazeni mezi několika kousky starého nábytku a dvou pytlů s topením spokojeně rozhlíželi po krajině, kterou jsme projížděli. Kobylka, zapřažená do vozu, vesele klapala podkůvkami a hrdoňovický vozka si chvílemi pobrukoval tehdy populární písničku - snad přitom myslel na nás:

„Když si bere chudý chudou,

tak věří, že šťastni budou...“

 

U prvního stavení Sekyrkových Louček jsme zastavili. Uvítala nás vůně zrajících jablek, již jsme za kladenského pobytu neznali. Pohled na aleje jabloní při úvozových cestách nás fascinoval.  A to jsme si ještě netušili, že budeme moci spadalé plody z pažitů volně sbírat a pochutnávat si na nich. Bezděky jsem pohlédl na bílé skvrnky „nouze“ na nehtech. Ty jistě ve vesničce pod Kozákovem brzy zmizí, napadlo mě.

„A ta dvě podkrovní okénka,“ ukázal jsem na průčelí domku, „budou naše. Za nimi budeme bydlet.“

To už stáli na zápraží Svobodovi, naši budoucí domácí, předobrý stařeček a stařenka, s rukama vztaženýma k uvítání. Znal jsem je už z předešlé návštěvy. Stiskli jsme si ruce a oni nám pomohli s nastěhováním. Po úzkém točitém dřevěném schodišti jsme spojenými silami dovlekli na miniaturní patro i plechový sporák.

Večer byla světnička zařízena. Stala se nám domovem téměř na dva roky. Do konce války v ní přibyly ještě dvě dětské postýlky, bůhví jak se tam všechno srovnalo! A nikdy jsme si nestěžovali, že jsme se v ní za tuhých mrazů probouzívali mezi ojíněnými stěnami a za letních veder se měnila v rozpálenou pec, z níž jsme odpoledne utíkali dolů do přízemí. Zde ve světničce u Svobodů jsme se cítili jako doma. Laskavěji než oni se k nám nemohli chovat ani vlastní rodiče.

Nezapomenutelné u nich bývaly večerní černé hodinky, kdy nám pan domácí vyprávěl své nesčetné zážitky z první světové války, i dračky, při nichž jsem (drát peří jsem se nenaučil) účastníkům, mezi něž patřila i manželka, sousedka Pleštilová a majitelka domku v obci, který od ní později odkoupil pan docent Zdeněk Kalista, předčítal na pokračování Muntheho „Knihu o životě a smrti“. To byli, panečku, posluchači! Ale kritický smysl jim nechyběl. „Sacré Suedoi“ by se jejich postřehům podivil.

Dosud s manželkou s dojetím vzpomínáme na štědrovečerní cestu pana Svobody do turnovské nemocnice, kam krátce předtím za noci dosvištěly sáně kočírované panem Gajdošíkem z loučeckého mlýna v poslední chvíli, než přišel na svět náš prvorozený. Pan Svoboda kráčel k cíli v železničářských holinkách a s kastrůlkem plným svátečního houbovníku v brašně. Když předal výslužku u nemocničního lůžka rodičce, otevřelo se před ní nebe! Lidé jsou dobří! A tak dobrý svatvečerní houbovník, jaký jí upekla paní Svobodová, už nikdy v životě neokusila.

Za zimních měsíců si k nám chodívali vypůjčovat knížky mnozí sousedé. Vraceli je pak se čtenářským posudkem na obalu, to jsme si od nich vyžádali.Největší oblibě se těšily Čapkovy „Hovory s TGM.“

Na jaře roku 1944 došlo v naší malé světničce k malému divu světa. Anička seskupila zařízení bytu tak zázračně, že vyšetřila místo i na pianino. To přece nesmí v kantorském pokojíčku chybět! A tak nám naši z Jičína dali dopravit do Louček mé stařičké pianino značky „Rous“, tedy téže značky, na které Karel Vacek složil svou slavnou „Cikánku“. Ale ouha!!

Schodiště k naší světničce bylo uzounké, tudy se pianino přes řadu pokusů neprotáhlo. Smutně zůstalo přes noc stát ve stodůlce. Ale kampak na loučecké rozumbrady! Bratři Pleštilové, pan Svoboda, Košek a dokonce i pan otec Drahoňovský ze mlýna, přítel docenta Kalisty, dali hlavy dohromady, všechno zvážili a proměřili, řešení se našlo. Pianino se provleče seníkem na patře stodoly.

Seník byl ovšem plný sena. Bylo nutné protrhat v něm soutěsku, kterou bude možno nástroj protáhnout. Pustili jsme se s Aničkou do díla. Byla to perná dřina, ale nevzdali jsme se. Den nato už místní siláci pomocí popruhů vyzvedli pianino na patro a další transport pak už proběhl hladce. Protlačili jsme nástroj prorubanou cestou až na podlaží před dveřmi naší světničky.

Když jsme je usadili na místo, rozezněl jsem je sokolským pochodem „Spějme dál!“ a pak Masarykovou „Ach, synku, synku!“ Slov nebylo třeba. Všichni v Loučkách jsme tenkrát žili toutéž vírou, toutéž nadějí.

V naší malé podkrovní světničce v Loučkách se ve čtyřicátém čtvrtém roce zrodila i myšlenka založit pro Loučky a Dola Jednotu mládeže československé církve. Tato církev tu měla dobrou tradici; její vznik připomínala i nevelká kaplička na cestě ke hřbitovu, kterou dal za první republiky vybudovat „Dvorský“ Staněk. Jednota, vedená odvážným vlasteneckým duchem,  s tu slibně rozvinula a v rámci své ilegální činnosti oslavila na Dolích 28. říjen 1944 a 7. březen 1945.

Nejvroucnější vírou v houfečku mladých zahořela Jiřka Drahoňovská z Dol. Ta se po ukončení války rozhodla pro duchovenskou dráhu, vystudovala Husovu teologickou fakultu v Praze a svůj mimořádný osud zpečetila sňatkem s mladým kazatelem Bohuslavem Kláskem v turnovském Husově sboru. Na jejich svatbě, která vesele pokračovala v Drahoňovských hostinci, jsem jako svědek působil společně s budoucím slavným ilustrátorem Adolfem Bornem, Bohouškovým přítelem. (Jeho „Mach a Šebestová“ dostaly filmovou podobu). Tenkrát to byl rozverný mladíček, dnes mu je přes sedmdesát, ale rozverný být nepřestal. A ještě jedna pamětihodnost: Kláskových syn Štěpán, obdivuhodně statečný za všech životních peripetií, byl nedávno zvolen královéhradeckým biskupem církve Československé - husitské...

Na podzim v roce 1944 k nám sousedé přivedli postupně tři mimořádné hosty. Byli to uprchlí ruští zajatci. Vládlo tenkrát přesvědčení, že vesnický učitel si umí poradit se vším. Dostal jsem za úkol převést ty vyhublé mládence do vytypovaných hospodářství, kde by se mohli skrývat před Němci do konce války.

Úkol jsem splnil, i když jsem rusky znal sotva pár slovíček. Nejvíc mi v paměti utkvěl doprovod jednoho z utečenců k hospodáři Vovsovi do Hrachovic. Byla jasná měsíční noc a my jsme se z opatrnosti ubírali k cíli úvozy a pěšinami, abychom náhodou nenarazili na vojenskou hlídku. Dorozumívali jsme se víc posuňky než slovy a on, Ukrajinec, se nejvíce podivoval podkozákovské kopcovité krajině a rukou naznačoval, že u nich doma je krajina rovná jako stůl.

Pan Voves, oduševnělý a nebojácný sedlák, přijal nenadálého hosta bez váhání do služby - v ní také otrhánek dočkal konce války, stejně jako jeho dva kamarádi, umístění u dalších hospodářů na odlehlých samotách. V kraji pod Kozákovem nebylo udavačů!

Nemohu ovšem smlčet, že rozloučení s „našimi“ zajatci nedopadlo, jak jsme si představovali. Všichni tři k nám zavítali hned druhý den míru.Vyprávěli, jak dobře se měli u našich hospodářů, kteří se jich ujali. Pochválil jsem je, jak rychle a dobře se naučili během půl roku česky.

„No, a teď už se žádnou další řeč učit nebudeme. Stačí nám ruština. Přijde doba, kdy celý svět bude mluvit „pa rusky“.

„Myslíte?“

„Víme to!“

Krémovali si přitom boty a pečlivě je leštili.

„Jen co se trochu sebereme, vyřídíme Anglány a Ameriku! Pak už nám nebude stát nic v cestě!“

Nechtělo se nám věřit.

„To vás válka ještě málo vytrestala, že plánujete další?“

„Dokud bude na světě kapitalismus, mír nastat nemůže.“

Pochopili jsme, že je zbytečné odporovat jim. Byl to jejich názor, byli tak vychováni. Bylo to v nich. Desetiletí stalinské výchovy je nezvratně poznamenalo.

A přitom tihle chudáci netušili, jak s nimi Stalin zatočí, že se dali Němcům zajmout. A oni se přece tolik těšili domů! Domů ke svým rodinám! Ne, nemělo smyslu dále se s nimi přít. Bylo to jejich přesvědčení.

Rozloučili jsme se s nimi srdečně, ale s vědomím, že jsme dva odlišné světy, které se nikdy nedokážou lidsky domluvit. Bylo to pro mne dost těžké zklamání. Patřili jsme k nejchudším z chudých, věřili jsme ve změnu světa, ale v takovouhle ne! V takovouhle ne!

Zatrnuli jsme pak s manželkou ještě několikrát. Navštívil mě například nějaký bývalý žák školy, jméno jsem už zapomněl. Radostně mi sděloval, že ho Revoluční výbor ustanovil dozorcem bývalých nacistů v někdejším koncentračním táboře v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Předpokládaje můj obdiv, vytáhl z aktovky drátěný kartáč a říká:

„Tímhle jim vždycky ráno drhnu záda!“ triumfoval. „To je, co?“

Když jsem mu dal najevo, že nejsem jeho metodami nadšen, vhodil kartáč zklamaně do aktovky a zvedl se k odchodu.

Po jeho odchodu jsem ve starém výkaze vyhledal tenkrát jeho jméno. Známky na jeho propouštěcím vysvědčení mě ohromily.  Měl tři pětky a trojku z chování! Takovíhle lidé předčí samotné nacisty! Bůh nás před nimi chraň!

Ve svých vzpomínkách „Život samý malér“, které vyšly knižně, jsem vylíčil mimo jiné také průběh našeho tažení 5. května 1945 na turnovská kasárna. Tato výprava měla rozmarnou předehru. Náš velitel, dobrý kovářský mistr Josef Kunc z Dol,  musel na shromáždišti před školou vynaložit mnoho něžného úsilí, aby manželku, visící mu na krku, přesvědčil, že se „z válečného tažení“ všichni ve zdraví do večera vrátíme - teprve pak nám dovolila odpochodovat.

Řada pozoruhodných příhod nás čekala za pochodu přes Vršek a Bělou, ale k obávané bitevní vřavě v turnovských kasárnách nedošlo. Zato... sám jsem se vrátil domů až pozdě večer.

„Kde ses, prosím tě, toulal?“ vyjela na mne poněkud ostře manželka. „Ostatní už jsou dávno doma!“

„Já jsem...“

„No, dobrá!“ usmála se moje Anička. „Hlavně, že ses vrátil. A bez kořisti,“ dodala významně.

Kolem 10. května 1945 jsem zahlédl, jak několik asi sedmnáctiletých klučíků se samopaly v rukou ženou naše o všechen majetek obrané „národní hosty“, uprchlíky z Východního Pruska, kteří u nás v posledních měsících války nalezli nuzný azyl. Hnali je po silnici k Rovensku pod Troskami, kde se měli soustředit s ostatními nevítanými hosty. Byl jsem z toho tenkrát opravdu „nějakej divnej“ (a jsem dosud!). Svírala mě úzkost, že v Rovensku k něčemu dojde.

V tom Rovensku, které v lednu 1943 zachránili před osudem Lidic obětí vlastních životů parašutisté Závorka a Jasínek, hrdinové Antimony. V tom Rovensku, na jehož náměstí stojí překrásné a slavné Drahoňovského sousoší „Rozhovor“. V tom milém městečku v srdci Českého ráje, k němuž přilnulo oddanou láskou tolik velkých mužů naší národní minulosti.

Za soumraku jsem se tu zvěst dověděl přímo z první ruky. Zprávu o rovenském masakru mi se sklopenýma očima podali na loučecké návsi tři sousedé, kteří se právě vraceli z Rovenska.

„Bylo to hrozné!“ prozrazovali s nechutí. „Někteří členové popravčí čety neuměli ani pořádně střílet...“

„A co ta máma se třemi malými dětmi... ta, co s dětmi bydlela ve stodole u Vlčků?“ vyhrkl jsem se srdcem v krku.

Mávli jen s povzdechem rukou...

„Aby nás to jednou nemrzelo,“ ozval se „Dvorský“ Staněk. A já jsem se zbaběle vzdálil. Neměl jsem sílu slyšet o rovenské tragédii podrobnosti.

V hostinci u Staňků v Loučkách byla jakási schůze KSČ, na kterou se dostavil i okresní tajemník strany. Ten ve mně záhy odhalil oportunistu, před kterým je nutno míti se na pozoru! Po jeho odjezdu se část účastníků tak „rozžhavila“, že navrhovali, abychom šli „zlikvidovat“ chutnovského Podzimka. Ten byl národní socialista a měl na Vršku u svého domku malou brusírnu polodrahokamů. Hlava se mi zatočila!

Co se to, Bože, s některými mými přáteli stalo? Naštěstí byl jejich nesmyslný návrh většinou účastníků zamítnut.

Domů jsem se vrátil jako v mátohách. „Vidíš, vidíš,“ pokývala hlavou Anička, když jsem jí vylíčil průběh schůze, od které jsem si tolik sliboval. Moje manželka pocházela z rodiny lomařského dělníka, příkladné to proletářské dítě, které mohlo ze situace těžit, ale nikdy se k ničemu takovému nepropůjčila.

„Tohle není dobré!“ řekla smutně, když jsme zvážili události uplynulých dnů. Celá naše vlast stála na prahu zářivých zítřků, ale my jsme v naší podkrovní světničce byli posmutnělí z toho, co kolem nás právě probíhalo.Zmocňovala se nás obou jakási nedobrá předtucha, které jsme nebyli sto ubránit se

V dalších vzpomínkách chci se ještě zmínit o třech kantorských letech na chutnovské škole na „Dolích“. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mě pan řídící František Vocásek uvedl v prvním poschodí do 2. třídy, kde se na mne upřelo souhvězdí třicetisedmi bezelstných důvěřivých  a nevinných dětských očí. Vtiskl jsem si je do paměti, v srdci mi navždy zůstaly i hrobečky těch z dolské školy, které vytrhla z našeho středu v několika příštích létech smrt: Libušky Čepelíkové, Věry Roštejnské, Libuše Koucké a Pepy Buriánka, jehož později na Špici přejelo auto a s nímž jsem se naposledy setkal v turnovské nemocnici, kde svému zranění podlehl.

Třídu tvořila dvě oddělení, 2. a. postupný ročník. Problém kázně v ní nikdy neexistoval. K učitelům se tenkrát - ve válce zvlášť - vzhlíželo s úctou a důvěrou. Získat si jejich lásku a oddanost bylo nesrovnatelně snadnější než dnes.  Dokazuje to i „Kronika 2. třídy“, kterou psala Danuška Mlejnková z Loktuš, děvčátko se zářícíma modrýma očima a bystrým postřehem. Chovám její dílko dosud ve své knihovně, i když od jeho vzniku uplynulo již 56 let.

Dětská autorka v ní vřelými řádky oceňuje mé kolegyně, paní učitelku Řádkovou, Marii Ortovou, Věru Šonskou, třídní 1. třídy, která společně s 2. třídou nacvičila krásnou besídku na uvítanou svobody v květnu 1945, paní učitelku ručních prací Jadwigu Votrubovou, která byla naší spojkou s rotštejnskými partyzány. Ti by v posledních měsících války zakusili bez našich potravinových zásilek dost hladu. Vzpomínala i na pana učitele Holána, který až do odchodu do vojenské služby vyučoval 1. třídu.  Jakou starost a jaký smutek v ní to vyvolalo, když paní učitelku Řádkovou, Ortovou a Weissovou z Kostelních Louček ve 44. roce totálně nasadili.

Rád čtu v Danuščině kronice i veselé historky, které prožila se svými kamarádkami Ivankou Zunovou z poddubeckého mlýna, s Hankou Židkovou i s nezbednou Věrou Crhovou, která znala mnoho neslušných básniček.

Do zápisů se dostala i dobrodružná výprava Vlasty Buriánkové na hrušky do školní zahrady. Pan řídící Vocásek nařídil vyšetřování a to přimělo delikventku k přiznání. Po výslechu byla zapsána (podobně jako už předtím její bratr) do třídní knihy.

Svátkem se naopak pro dívky 2. oddělení stalo odpoledne, kdy se jim ve školní kuchyni hned napoprvé podařilo uvařit chutnou bramborovou polévku.

Dlouho se vzpomínalo na sběr šípků. To se celá třída vypravila z Dol přes Loktuše na úpatí Kozákova. Kolem Radostné studánky dorazili sběrači s košíčky až k Votrubcovu lomu, kde se to velkými šípky jen hemžilo. Hravě splnili plán sběru; pak se usadili na místě s hezkou vyhlídkou do Podkozákovska a s vervou spustili svou hymnu, kterou pro ně složil Antonín Horáček, ředitel škol v Turnově.

 

„Kdo chce vidět ráj,

navštiv ten náš kraj!“

A potom - co měli po celá tři léta nejraději: „Pane učiteli, vypravujte nám!“ Sesedli se kolem mne jako kuřátka kolem kvočny a já vypravoval a vypravoval... Měli jsme se prostě rádi!

Danuška s radostí zaznamenává, jak se nám na Nový rok vydařila vánoční besídka u Staňků v sále loučeckého hostince. Plný sál vyslechl a odměnil potleskem sólový i sborový zpěv, zatleskal i tanečkům, scénkám a básničkám.

Druhé oddělení dívek se vyznamenalo i výrobou a zdobením dětských papučí pro nejchudší děti okresu. Nejhezčí výrobky se dostaly i na výstavku v turnovských obchodech.

Nejtížeji postihly naši školu znovu a znovu prodlužované uhelné prázdniny v zimě a na jaře v roce 1945. Trvaly dokonce od Vánoc až do 4. dubna. Děti sice jednou týdně odevzdávaly vypracované úkoly, ale ve škole se topit nesmělo. Dnešní žáci tomu asi neuvěří, ale tenkrát se našim žákům po škole stále více a více stýskalo.

Až za mnou přišla kudrnatá Fanynka Staňková ze samoty u lesa na Dubecku, že mi její tatínek vzkazuje, že můžeme po dobu zákazu učit u nich ve vytápěné stodole - černé tancovačky se prý v ní také konají...

My toho využili a celá neuvěřitelná historie se dostala koncem 70. let do knihy „Zákon věrných strážců“, na níž jsem se spisovatelem Františkem Kožíkem spolupracoval. Knížka vyšla v českých i v cizojazyčných vydáních téměř ve sto tisíci výtiscích.

V téže době jako my na Dubecku u Staňků vyučoval pan farář Pikora z Kostelních Louček náboženství jednou týdně v teplé světničce u pana Lanka v Chutnovce.

A světe, div se!! Dolští školáci nakonec přecejen pololetní vysvědčení dostali, i když s důkladným zpožděním.

A Danuška k němu poznamenává: „Dopadlo dobře! Nebyla jediná pětka - ani šestka!“

Tenkrát žáci s nejhorším prospěchem mohli dostávat dokonce i šestky!

Sluší poznamenat, že celá řada děvčat 2. oddělení se sžila s naší rodinou. Dívky pečovaly hlavně o naše dva kluky, Petra a Pavla. Uchováváme dosud jejich fotografie s Věrou Janků z Louček, s Věrou Staňkovou z Dubecka, s Dášou Mlejnkovou z Loktuš (z Podboroví) - -- Vzpomenou si na to ještě někdy? Vzpomenou si na ty časy před tolika léty?  Předloni jsem se naposledy setkal s Fanynkou Staňkovou v jejím hospodářství na Dubecku, kde kdysi bývala na několik dní naše škola...

Poslední zápis v Dášině kronice obsahuje zprávu o nesmírné radosti z našeho osvobození z nacistického jha a o povolení svobodného přestupu na měšťanskou školu. V červnu 1945 toho využilo šestnáct žáků a žákyň z naší třídy: Josef Hlubuček, Vojtěch Bartoš, Oldřich Vodháněl, Jaroslav Kysela, Jiří Pleštil, Luboš Tulach, Josef Buriánek, František Náhlovský, František Vlček, Josef Kubáněk, Bohumil Šálek, Jindřich Bukvic, Jindřiška Roštejnská, Věra Janková, Libuše Koucká a Věra Crhová.

Druhá třída ve školním roce 1945 - 1946 se ztenčila. Do Václavic se odstěhovala i rodina školnice, paní Židkové z Chutnovky, se kterou nás pojilo oddané přátelství podobně jako se Svobodovými v Loučkách.

Dnem 30. června 1946 skončilo i moje působení na Dolích. Přijal jsem místo na českodubské měšťanské škole jako odborný učitel češtiny a dějepisu.

Moje podkozákovská štace se stala minulostí...

Drahou vzpomínkou...

Josef Lukeš, učitel v.v. Český Dub

Právě připojeni - hostů: 95 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 811567

Blízké ostrůvky
Za městem je vyprahlo
Žáci vesecké školy na sjezdu rodáků v roce 1974
Odpoledne pro důchodce 12/1985
Masopust 18.2.2012
Pionýři v roce 1974
Kozákov - úpatí od Podháje
Školní výlet 1977
Vítání občánků na Dolech 1984 dcera Terezka
Stará Tribunj - směr JV
Sportovní dětské odpoledne 1979
Část přístavu
Jsme na jihu - plody mandlovníku
Josef Kněbort, Vesec 15
Paní Maděrová s přítelem Milošem
Pochodové cvičení na Hamštejn r.1974
Na terase
Starosta František Herbst a manželé Brožovi
Vítání občánků na Dolech - listopad 1982
H.Vidunová, Mil. a Iva Maryškovy, bři Mlejnkovi
Nutné propriety
Vesec - ještě dům po Štěpánkových
Školáci 1973-74 další
Dobrá pochoutka