Velikost textu

Jak jsem poznal Čechy žijící v Chorvatsku

Ve fotogalerii naleznete fotografie z naší záříjové návštěvy chorvatských Čechů na Daruvarsku. Jezdíme tam již 44 let a nejvýstižnější výraz pro přátelství je "spojení pupeční šňůrou". Jak vzniklo naše přátelství v roce 1967 a jak přišli Češi na území Chorvatska, dozvíte se na této webové stránce.

 

JAK JSEM POZNAL ČECHY ŽIJÍCÍ V CHORVATSKU

 

1.      PRVNÍ  KONTAKTY

 

Předlohou první části jsou osobní vzpomínky Věry Mlejnkové z Vesce, mojí maminky,  na první kontakty s našimi přáteli.

 V roce 1967 vyšel v jednom československém časopise článek o našich krajanech, usídlených kolem Daruvaru v tehdejší Jugoslávii. Psalo se tam, jak si zachovávají svoji identitu, řeč a zvyky, které jejich předkové sem do Jugoslávie přinesli asi před 150 léty ze staré vlasti. Daruvar je jejich střediskové město, kde jsou i české nebo dvojjazyčné nápisy, dále že si tam krajané vydávají svůj český časopis nazývaný „Jednota“ a že kdo  má u nás zájem, může si jej objednat, což naše rodina učinila. Moc nás vše zajímalo, a tak jsme se těšili, že se tam podíváme.

Tenkrát nebylo jednoduché dostat se do Jugoslávie. Každý musel mít tzv. „příslib valut“, že tam smí jet s příslušnou částkou jejich měny. Bývala to almužna, ale při naší skromnosti se dalo vyžít těch pár dní dovolené.

Při zpáteční cestě od moře jsme nasměrovali naše kola na Daruvar. Byla neděle, z kostela vycházela spousta lidí po vykonané svaté mši. Hned pod kostelem jsme na jedné budově našli firmu „Jednota, redakce časopisu Čechů a Slováků v Daruvaru“. O pár domů níže na náměstí zase nápis „Standa – fotograf“. Jmenoval se Růžička.

Jak tak zkoumáme ty české nápisy, oslovili nás dva starší muži v našem rodném jazyce. „Nejste Vy Češi? Koukám na ty auta, že mají českou registrácii. Já jsem tam v Čechách sloužil na vojně za tatíčka Masaryka!“ Když jsme mu řekli, že jsme z Turnova, zvedl ruce a volal: „Turnove! Turnove! Já tam chodil pod most randit s Mařenkou.Měli obchod s textiliemi…“ Vypravování nebralo konce. Pán se jmenoval Alois Vedral. Ten druhý muž vypravoval, že dělá v Daruvaru knihovníka, jmenuje se Nezval a snad je příbuzným našeho básníka Vítězslava Nezvala.

V debatě s fotografem Standou RůžičkouPak jsme vešli do provozovny fotografa Standy Růžičky. Chtěli jsme se zeptat, kde že leží ty Končenice, o kterých jsme čítávali v Jednotě, že mají být celé české. Pan Růžička nás srdečně přijal a povypravoval, že on je také rodilý Končeňák, že jeho rodina má na hřbitově hrob, vesnice je vzdálená odtud devět kilometrů směrem od kostela nahoru. On nám nejen vypravoval, ale vzal nás do hospůdky blízko ateliéru, což byla zkušenost, jak vřelí a srdeční jsou ti naši chorvatští Češi. Na naše hladové žaludky nám nosil ve dvoulitrové sklenici víno. „A popite si, popite si! A na zdraví!“ Odmítali jsme, že jedeme autem, ale vymanit se z hospůdky bylo zdlouhavé a složité.

A tak po rozloučení se Standou Růžičkou jsme zamířili ve vinném opojení k vesnici Končenice. Uvítal nás vskutku dvojjazyčný nápis „KONČANICA – KONČENICE“. Po levé straně u silnice jsme uviděli hřbitov, kde jsme zastavili. Chtěli jsme se přesvědčit, zda uvidíme nějaká česká jména na náhrobcích. Nemýlili jsme se.Českých příjmení byla na hřbitově většina.

Naši přátelé z Turnova, kteří nás doprovázeli na celé dovolené druhým autem, zastavili u prvních chalup směrem od hřbitova k centru obce. Z domku s malými okénky, ale velikým dvorem s několika hospodářskými stavbami, vyšli lidé k oplocení u silnice, zvědví, kdo to zde zastavil. Tehdy zase těch aut tolik nejezdilo (rok 1967) a z Čech už vůbec málo. Tito místní hospodáři se s námi začali bavit česky, vyptávali se a my zase odpovídali, že chceme poznat život místních krajanů. Z domu přes silnici vyběhla také sousedka, štíhlá drobná paní a besedovalo se.Česky!

A to hned ta kulaťoučká starší paní Prchalová přinesla veliký pekáč povidlových buchet (byla neděle) a přes plot nabízela. Sousedka Kasalová odběhla a hned přinesla žluťoučkou třenou bábovku. My jsme byli hladoví a trochu přiopilí od Standy Růžičky. Tak si každý umí představit, jak to dopadlo.

Došlo i na drobné dárky z naší strany. My – z kraje sklářů a korálkářů jsme nabízeli navlečené šňůrky. Ty dostala jedenáctiletá Pepa Kasalová, dcerka té štíhlé paní. Dostali i u Prchalů, pak se fotografovalo i filmovalo, vzali jsme si jejich adresy a slíbili poslat fotografie – doma dělané – černobílé. Slibovali jsme, že si budeme psát. Občané nevěřili, „takových už bylo a nikdo se už víc neozval“. To se spletli, protože o dva roky později, jsme přijeli na návštěvu cíleně právě zpět sem do Končenic a celé dva roky jsme si občasně vyměňovali dopisy.

A tak jsme se poznali s prvními dvěma rodinami v Končenicích a několika dobrými lidmi v Daruvaru. Dojmy z návštěvy této krajanské enklávy byly krásné, měli jsme radost, že zde žijí dobrosrdeční Češi. Rozloučili jsme se a odjeli. Jenže dál jsme jet nemohli. To horko a to víno z Daruvaru i z Končeni vykonalo své! Vyjeli jsme z Končenic směrem k Velikým Zdencům, když jsme po levé straně za vesnicí dorazili k rybníkům. Pod velikým košatým stromem jsme rozprostřeli deky a polštáře a usnuli jsme.


U zápisu do školyJ.Viduna a J.Cvrčková 1976
Čelní pohled s vinicí
Otevírání MŠ na Chutnovce 10.5.1978
Dětský den ve Vesci 1978
60 let Sokola ve Vesci - 1979
Masopust 18.2.2012
Otmarová, Randáková, Maryšková, Šantora
Co z toho bude...
Staré město na ostrově z jachty
Vítání občánků na Dolech 1984 dcera Terezka
Školní rok 1976-77
Požehnání u Božík muk - biskup Josef Koukl
Pan starosta Herbst s kapelníkem J.Raulínem - nebude pršet ?
Odpoledne pro důchodce 12/1985
Na silnici cestář
Masopust 18.2.2012
Pan Zdeněk Pospíšil
Ze sídliště ve Vesci
H.Vidunová, Mil. a Iva Maryškovy, bři Mlejnkovi
Náměstí v Daruvaru - vlevo Robna kuća
Miloš Haken s přít. a Radek Mlejnek
Rozesmáté švagrové Marína a Jasmína, Pépa Gelerová