Velikost textu

Naši přátelé na Jadranu

6. NAŠE PŘÁTELSTVÍ S RODINOU STIPANIČEVOVOU V TRIBUNJI

Letovisko Tribunj poblíž ŠibenikuAlespoň v krátkosti se zmíním o rodině Milušky a Mile Stipaničevových ze Záhřebu. Již jsem uvedl, jak jsme přes rodinu Heroutových z Brestova našli možnost ubytování u Jaderského moře v Tribunji.

Miluška s manželem zde mají v podstatě rodinný dům, který je v poschodí upraven na apartmány, resp. pokoje k ubytování (chorvatsky SOBE). Od roku 1998 dosud jsme návštěvu v Tribunji vynechali pouze v roce 2010, kdy jsme zvolili jiný způsob rekreace. To znamená, že jsme věrni Stipaničevovým a Tribunji již po dlouhých 13 let.

Byli jsme zde mezi prvními ubytovanými vůbec po té válce. Miluška byla ještě v té době (1998) zaměstnaná v Záhřebu a „na moře“ zajížděli obstarávat ubytování jen na letní měsíce. Zjara vždy uklidit, vybílit, vymalovat a pokud to finanční situace dovolila, každý rok něco zde stavebně vylepšit nebo zvýšit standard ubytování pro hosty. Postupně, jak léta přibývala i Miluška byla v důchodovém věku, a tak s manželem Mílem už mohou být v Tribunji s výjimkou zimních měsíců téměř celoročně. A kdo sem jezdí častěji, určitě na první pohled vždy vidí spoustu změn k lepšímu. Jeden rok přibude někde omítka, dlažba, vylepší se střešní terasa, instalují se markýzy, dovybavují se střešní závětří, přibude kuchyňka, toaleta apod. Zkrátka se manželé o každého hosta starají tak, že se chce každý znovu vrátit. A také to tak v mnoha a mnoha případech bývá.

Paní domácí MiluškaV roce 1998 jsem nabídl Milušce, jestli bych jim mohl pomoci v naší České republice provést nějakou publicitu jejich ubytování, což bylo s díky přijato. Možná sami zpočátku nevěřili, že bychom společně dokázali trvale obsazovat celý apartmán a to zejména hosty z České republiky a zejména z okolí Podkozákovska a Turnovska. Dnes po více než 13 letech od první návštěvy, pokud je mi známo, vzniklo spontánně množství rekreantů – hostů u Milušky formou tzv. „letadla“. To znamená, že získaní hosté řeknou dalším svým známým, v dalším roce známí řeknou známým a tak dále. Vzniká řetězec hostů, kteří by chtěli ubytování u našich přátel v Tribunji. Leč kapacity v posledních letech už není možno dostát. Kdo chce, musí se hlásit už během ledna a února, jinak je téměř bez šancí. A tak zhruba 80% obsazení apartmánu vzniklo zásluhou naší známosti, až si myslím, že jednou budu mít na tomto domě, v ulici Bunári č. 5 nějakou vzpomínkovou pamětní desku.

Kéž by zdraví dovolilo, abychom byli schopni ještě několik let urazit tu vzdálenost téměř jedenáct set kilometrů dlouhou, kochat se krásami přímoří, které nám Čechům, tolik chybí. A mimo to, scházet se ještě dlouho s tak dobrými lidmi a přáteli, jako Míla a Miluška Stipaničevovi a jejich rodiny, bezesporu jsou. A jak tak v rychlosti počítám, ujel jsem mezi domovem a Tribuní postupně už asi 27 tisíc kilometrů.

Mnozí přátelé se mě ptají, jestli to není nudné jezdit každý rok na dovolenou na jedno místo, že by snad bylo lepší pobytová místa střídat a více tím poznávat. Musím jim oponovat. Jezdím do Tribunje totiž jako do mého druhého, přímořského, domova. Mám v tom domě u Milušky i svoji postel i „náš“ pokojík. A potom také, proč by se tam opakovaně vraceli i ostatní moji přátelé ?


Zimní Prackov
Školní výlet 1977
Ještě jednou Václavák
Bratranec Viktor se sestřenicí Pepou
Pochodové cvičení Klokočí r.1974
Cesta do města po západu slunce
Stane se, Bobo není žádná lehká váha
Kozákov - úpatí od Podháje
Žáci Pavel Šantora a Pavel Ježek s babičkou Součkovou - Vesec 16
na Sněžce
Mařenka Šichová s průvodkyní v Kutné Hoře
Připravené pokoje
Tady býval Dům potravin
Ze střechy domu - centrum - staré město je vlastně ostrov
Budova Poštovny na české straně
Školní rok 1973-74
Celkový pohled na zástavbu
60 let Sokola ve Vesci - 1979
Pochodové cvičení na Hamštejn r.1974
Kostel sv. Nikoly - teleobjektivem