Velikost textu

Naše cestování k chorvatským Čechům

2.      LÉTA 1968 a 1969

             Náš otec a strůjce toho nápadu navštívit Čechy v tehdejší Jugoslávii byl, jak známo, vesecký učitel na národní škole. Dalším nápadem tedy bylo rozšířit krajanské povědomí i u nás v obci. Stalo se to, že rodina Kasalova zařídila v tamější české škole v Končenicích rozdání adres našich veseckých žáků, kteří byli svolní s obdobným dopisováním. Prostě náhodně jsme pospojovali české chlapce a děvčata s chlapci a děvčaty v končenické škole. Zprvu se to celkem ujalo, vzniklo víc než deset společných kontaktů. Ale nic netrvá věčně, a tak z počátečního nadšení zůstalo asi tak u třech trvalejších přátelství, které dodnes přetrvávají. Postupem let došlo i ke vzájemným návštěvám v Jugoslávii – Chorvatsku i zde v Čechách.                  

Věruška Kasalová dostalajméno po tetě z ČechRok po našem prvním setkání se u Kasalů narodila 5. července 1968 holčička. Jméno nám nenapsali, což se nám zdálo divné. Až v jejich časopise Jednota, který jsme stále odebírali, jsme našli mezi nově narozenými také „Věra Kasalová z Končenic“. Mělo to být pro nás překvapení, které vymyslela mladá Pépa dát sestře jméno po naší mamince, jak jsme se vzájemně titulovali „po tetě z Čech“.

Skupina dětí v Peci pod SněžkouV červnu 1969 přijela třináct a půlletá Pépa do Čech se školou. Sedmá třída České školy v Končenicích přijížděla každým rokem na výlet do staré vlasti.Moc jsme se těšili na to, že Pepičku vezmeme k nám.Učitelé z Končenic už nás znali, zejména pan učitel Bílek a pan učitel Heveroch, ale i paní učitelka Zora Sigalová. Věděli o nás podle dopisování svých žáků s veseckými. Učitelé věděli, že Pepa Kasalová má od rodičů dovolení, že nám ji mohou vydat, aby se podívala k nám na návštěvu.

Sraz byl v Peci pod Sněžkou. U lanovky jsme chvíli čekali, než třída začne sjíždět dolů ze Sněžky. Brzy jsme se dočkali a to už nám z výšky ze sedačky a na dlouhou vzdálenost Pépa mává a mává. Tento okamžik jsme rovněž zachytili na filmový pás, jakož i průběh celé návštěvy u nás. Pépa s námi hodně viděla. Vozili jsme ji autem po Českém ráji, viděla hrad Trosky, zámek Humprecht, hrad Kost, Kozákov a mnoho dalšího. Nakonec jsme děvče odváželi zpět ke svým kantorům a spolužákům do Prahy, když jsme zde ještě před tím Prahu pěkně prochodili a projezdili.

Tatínek s dědou Sobotou z KončenicRok 1969 byl významný tím, že nás úřady vpustily do tehdejší Jugoslávie bez větších problémů i přes Rakousko, což bylo do té doby v naší zemi nemyslitelné. Pozvání Rodina Horinova z Končenic (zleva syn Viktor,rodiče Stjepana a Josef a dcera Zdenka, provd. Šebová)našich známých na tuto první delší návštěvu bylo doprovázeno velkým těšením. Prováděly se nákupy, aby se přátelům mohla udělat radost. Už jsme se seznámili s dalšími členy rodin Prchalových a Kasalových. S rodiči tety Marie Kasalové – dědou a babičkou Šímalovými, s rodinou Horinovou, ve které žila druhá dcera Šímalových Štěpánka (Stjepana), její manžel Josef a děti Zdenka a Viktor. S Viktorem se pak stýkal mladý Květouš Zaplatílek ze Smrčí (dnes z Vesce). Během několikadenního pobytu jsme se poznali s Vystydovými, Havránkovými, Husákovými, později Gelerovými, Kýrovými a dalšími.

S některými rodinami se tedy dodnes scházíme při našich cestách do Končenic. Při tehdejších návštěvách Končenic jsme pravidelně nocovali ve stanu na zahradě dědy a babičky Šímalových, a to po celou dobu dovolených celé naší rodiny Mlejnkovy, tedy rodičů s dětmi. Na této zahradě probíhalo vždy množství srdečných rozhovorů na dekách, nafukovacích matracích, domácích sedačkách apod. Také zde na zahradě, ale i jinde jsme hodně tyto rodiny fotografovali, protože v té době tady bylo fotografování drahé a místní občané zpravidla svoje fotoaparáty ještě v té době neměli. A tak by se měla v krátké době objevit ve fotogalerii i tato skupina fotografií z let 1969 a dalších.

Dovoluji si nyní ocitovat z rodinné kroniky,co sepsala velice srdečně a dojemně naše maminka Věra Mlejnková o prostředí, kam jsme vlastně přijeli. Pro všechny čtenáře v tomto 21. století se to bude možná zdát jako pozdní středověk, ale skutečně se psal rok 1969 – cituji:

 Naše stanování na Šímalově zahradě„Když jsme tam tentokrát přijeli, přivítali jsme se a rozbalili na krásné Šímalově zahradě stan. Připravili jsme tam všechno ke spaní. Pak jsme odešli s „tetou a strejčkem“ a s jejich dětmi k nim, tj. ke Kasalům.

Měli pro nás připraveno pohoštění. To už byl večer. Vzpomínám, jak tam svítili petrolejovou lampou, co vyvolalo vzpomínky na naše dětství, když ani u nás nebyl zaveden elektrický proud a svítili jsme taky petrolejkou. U Kasalů se šlo zvenku přímo do kuchyně, nebyla tu žádná předsíň. Z kuchyně jsme šli vpravo do ložnice, kde jsme u stolu před postelemi večeřeli. Rodiče Štěpán a Marie Kasalovi a dcery Pepa a Věruška

Ta chudoba nás zarazila. Na podlaze nebylo nic než hlína, udusaná tvrdá suchá hlína. Když zametali podlahu březovým pometlem, vždycky to trochu pokropili vodou, aby se neprášilo. Na stropech byla jen položená prkna, kde tu a tam škvírami propadlo dolů i trochu smetí nebo plev.

V kuchyni byl sporák na topení pro teplo, ale i pro vaření a pečení. Stála tu police, jako doma u nás za mládí našich maminek, dále dřevěný stůl a jedna postel, na té se mohlo i sedět. V ložnici byly postele dvě vedle sebe a dvě šatní skříně. Před postelemi stál stůl a židle, kde jsme jedli.“

A co jsme vlastně dostávali k občerstvení. Všechno bylo velmi chutné a bylo to připravováno s láskou a péčí. Znovu cituji rodinnou kroniku:

 „Ráno jsme vstávali a babička Šímalová už nesla ke stanu uvařené slaďoučké černé kafe. Tak to bývalo vždycky i později, když jsme několikrát návštěvu v Končenicích opakovali. Na snídani jsme museli jít zase ke Kasalům. Tam jsme mívali vařená vajíčka, ale i maso vytažené z hrnce se sádlem. K obědu bývala pečená nebo smažená kuřátka, moc dobré bývaly vždycky jejich polévky s domácími nudlemi. Vždyť „teta“ dala např. do hrnce na polévku celého kohouta najednou, až jsme se tomu smáli, jak měl kohout z hrnce venku jen nohy a zůstal tvrdý. Jídlo bylo vždycky moc dobré, chutné, stejně tak uměla“teta“Kasalová dobře péci pečivo.

Ale jedna zvláštnost tady pro nás přece jen zas byla! V poledne před každou polévkou přišla štamprlička vařené sladké kořalky.Divili jsme se tomu, ale ať jen to někdo zkusí, jak je ta polévka potom po té kořaličce chutná. No a potom přišla káva (silná), víno a zase slivovice, to bylo stále kolem dokola. Stejně tak dobře jsme bývali pohoštěni např. u Prchalů nebo u Horynů.

V Končenicích se pálila ve velkém slivovice. Jeden člověk jezdil po vesnici s varným kotlem, jezdil od domu k domu. Všude měli ve velikých kádích naložené a později zkvašené slívy, kterým říkali bělice (asi naše ryngle) a druhým černice (modré švestky). Z nich pálili kořalku a to v množství 250 litrů na rok. Ptali jsme se například dědy Havránka (tehdejší hrobník), co s tolika kořalkou dělají. On na to: „Vypijeme to! Když jdeme orat, dáme na každou stranu pole jednu flašku, vyoráme brázdu a napijeme se. Dojedeme na druhý konec pole a tam se taky napijeme. A pak se to zas opakuje. Na tom sluníčku si to každý dokážeme živě představit, jak se večer hospodáři vraceli s tažnými kravičkami z pole.“

Tak taková byla doba konce šedesátých let minulého století, ale vlastně se to o mnoho nezměnilo ani v další dekádě v letech sedmdesátých. V roce 1979 jsme byli v Končenicích jako celá Mlejnkova rodina naposledy. Ale staří rodiče Mlejnkovi navštívili chorvatské Čechy ještě i uprostřed osmdesátých let a mladší rodina Mlejnkova ze Smrčí se po osamostatnění rozhodla v tradici návštěv Končenic, Daruvaru a okolních vesnic pokračovat i nadále.


Podvečerní Podháj
Pochodové cvičení na Hamštejn r.1974
Nádherný pohled na severozápad
Celkový pohled od kostela sv. Nikoly
Kolem roku 1959
Kapelník Josef Židů z Vesce
Pan Zdeněk Pospíšil
Konec školy 1968-69
Květiny dají hodně zalévání je velké sucho
Školní rok 1970-71
Prašná brána
Starosta obce Všeň Ivan F.Herbst
Vítání občánků v říjnu 2011-03
Na zdravíčko přátelé
Interiér zdobí obrazy z Českého ráje
Zima a mráz v Prackově
Zástupkyně České besedy a pan starosta Herbst
Paní  xx  a paní Hrdinová
Přítel Jasmíny Alen Leder a skorošvagr Velimir Geler
Z Prackova směr Smrčí a dále
Staroměstský orloj
Šikovný kuchař připravuje klobásky a další