Velikost textu

Staré časy

Předvánoční vzpomínání

Půjdem’ spolu do Betléma... -  Předvánoční vzpomínání

Jako v mnoha rodinách, tak i u nás bývalo tradičním zvykem postavit před vánočními svátky velký betlém. Ten býval celého roku uložen vysoko na půdě, vlastně až nad půdou v hambalkách. Tak kolem 20. prosince se všechno sneslo z půdy dolů do malé světničky k dědovi a k babičce.

Už u toho rovnání betlému jsem vždycky musel asistovat. Dědeček přinesl příslušná prkénka a taky starý „pražský koš“, převázaný svrchu plachetkou. Pod ní v koši byli schováni všichni ti papíroví betlémáčkové, jesličky se svatou rodinou, pastýři s ovečkami, ale i z papíru vystříhané a slepené krásné domečky i honosné paláce. Byly tam ovšem i velké a menší stromy, keře a jiné doplňky.

Všechna ta cháska, včetně tří králů, i stromečky, všechno to bylo vystříhané z papíru a podlepené silnějším kartónem. Kartón pak byl přilepený podle potřeby k delší nebo kratší dřevěné nožce, která měla dole na konci seříznutou špičku. Touto špičkou se figurky, zvířátka i stromy zapichovaly (zastrčily) do otvorů v prkénkách. Dírky do prkének jsme dělali „špicem“, což bylo takové silnější šídlo.

Betlém jsme u nás stavěli skoro vždycky jen s dědečkem. To bývala naše společná práce. Babička jen občas něco radila, něco se jí nezdálo dobré a říkala, že jsme to a to udělali zase špatně. Ty babiččiny rady  děda neměl moc rád.

Místo pro postavení betlému bylo každoročně v sekničce na peci, v koutu místnosti. Tam jsme nejprve stupňovitě umístili všechna prkénka do jakýchsi vyřezaných dřevěných bočních schůdků (stupínků).

Prkénko na nejvyšším místě bylo obyčejně základnou pro všechny ty velkolepé slepené domy a paláce. Na nižším stupni pak byli pastevci se svými ovečkami i s ovčáckými psy, mezitím vždy nějaký ten strom nebo keř. Několik figurek bylo dokonce ze sádry nebo i ze skla, stejně tak některé ovečky.

Na dalším schůdku uprostřed byly umístěny jesličky s Ježíškem, Marií a Josefem, vzadu stál voleček s oslíkem. Nad jesličkami zářila jasná hvězda kometa.

U jesliček býval malý kahánek s knůtkem, který jsme nakonec zapálili a svítili Ježíškovi. Později, po roce 1942, když už u nás byl zaveden elektrický proud, umístili jsme místo kahánku malou žárovičku s transformátorkem. Svaté rodině se najednou rozsvítilo pořádné elektrické světlo.

Z obou stran putovali k Ježíškovi betlémáci s nejrůznějšími dary. Stejně tak i na nejnižším čtvrtém stupínku dole přicházely různé postavy navštívit a pozdravit svaté novorozeně, položené na slámě v jesličkách. Zprava se blížili Svatí tři králové, známí Mudrci od Východu, které jasná hvězda na nebi přivedla až na místo, kde se Kristus narodil.

Nám dětem se ten betlém vždycky moc líbil. Já sám jsem vydržel dlouhou dobu pobývat na peci a podrobně jsem všechno sledoval a prohlížel. Když mladší sestra trochu povyrostla a když už „rozum brala“, všechno jsem jí v betlémě ukazoval a vysvětloval jsem jí, co která osoba k jesličkám přináší. Betlém si musel prohlédnout snad každý, kdo k nám během Vánoc a Nového roku přišel na návštěvu. Každého jsme hned vedli do sekničky, aby se šel podívat, jaký máme krásný a veliký betlém. Byla to naše dětská chlouba!

Tenhle betlém zůstal u babičky na peci až přes Hromnice (2. února). Potom se zase všechno rozebralo a složilo do toho starého koše, který se stejně jako základní prkénka odnesl až nahoru na půdu, do hambalků. A tam to zase všechno čekalo až do příštích Vánoc. Bývalo mi při tom skládání betlému nějak smutno, ale zase mě těšila naděje, že se k nám pomalu začíná přibližovat nové jaro, po kterém jsme každý rok také tolik toužili.

Dnes už ani nevím, kam se ten náš starý betlém v Podboroví poděl? Jistě na něm zahlodal zub času, možná ho rozkousali moli nebo myši či rybenky, ale už na něj zbyly jen ty vzpomínky.

 

V 19. století kantor nejen učil

V 19. století vesnický kantor nejen učil

Je nesmírně zajímavé zalistovat si ve starých kronikách, kde se často dočteme, jak žili naši dávní předkové a jak se lidé dívali třeba na svého učitele a co všechno musel pro ně a pro jejich vesnici udělat. Přečtěme si zápis z kroniky obce Křížany pod Ještědem, jak jej zveřejnil pan učitel Hlaváček, který býval archivářem v Jablonném v Podještědí.

„Ještě r. 1830 byl učitel na vesnici mj. také kostelním písařem a kronikářem. Vedl matriky, psal vyhlášky, všechny poslední vůle, inventury, dražby, kupní, prodejní a svatební smlouvy, zhotovoval obligace, kvitance, žaloby, podání na úřady. Učitel musel znát politické a soudní zákony, nosil je ve své hlavě, a tak byl vlastně on představeným obce (vedle rychtáře).

Učitel býval také svatebním a kmotrovským prosebníkem. Musel prosit kmotry a svatebčany, aby v den svatby u nevěsty a u ženicha pronesli svatební řeč. Pak musel dovést svatební průvod k oltáři. Ve svatebním domě měl povinnost rozkrájet a rozdělit jídla (hlavně maso). Nakonec hostiny předával nevěstě dary a pak odvedl svatebčany do hospody k muzice. Zde si musel zatančit první tanec s nevěstou, teď už mladou paní. Pak pilně dohlížel na pití.

Učitel byl tenkrát mnohde i obecním zvoníkem. Tu pak po celý rok obstarával zvonění. Když někde vypukl požár, musel šturmem zvonit na poplach. Kdyby tak neučinil, byl by za to zle vyplísněn. Jeho povinností bylo natahovat kostelní hodiny a seřizovat je tak, aby stále  šly a čas správně ukazovaly.

Učitel vykonával přečasto i funkci kostelníka. To musel denně kněze v sakristii oblékat do bohoslužebných rouch, vínem naplnil mešní konvičky, zapálil kostelní svíce (po bohoslužbě je opět zhasínal). Kostel odemykal a nakonec po mši zase na zámek zavřel. Doprovázel prý dokonce kněze i k nemocným s „posledním pomazáním“ nebo, jak se také někdy říkalo „spánembohem“.

Jestliže byl kantor také varhaníkem, byl současně i ředitelem kůru. S touhle funkcí prý míval často problémy, protože musel při mši denně hrávat na varhany. Vychovával zpěváky a hudebníky. Měl za úkol důstojně vypravit každý pohřeb a předříkávat svatý růženec.

Učitel tenkrát uměl hrát na řadu hudebních nástrojů. Byl-li v těchto věcech „slabý“, nic ve vsi neznamenal. Už u každého učitelského pomocníka se předpokládalo, že je dobrým hudebníkem. Tu si pak pan učitel musel zřídit kapelu a s ní vyhrával k tanci v místní hospodě, ale i v okolí.

Dokud se učilo a provozovala se hudba, byly to krásné muzikantské časy. Tu soutěžila jedna obec s druhou, kde budou mít lepší a věhlasnější muzikantskou bandu. V Křížanech a v Žibřidicích se dávala i velká klasická díla, která bývala slyšet ještě za Ještědem v Liberci. Na takové koncerty byly zváni občané ze sousedních obcí i z celého širokého okolí. I když muzika zabírala kantorovi hodně času, škola a vyučování tím netrpěly.

Za všechny tyto „povinnosti“ mívali učitelé jen skrovnou odměnu. Museli proto se svými rodinami velmi chudě žít. Tak takové to byly časy pro kantora na vesnici tenkrát v tom předminulém  19. století.

 

Vápno z Tatobit

Vápno z Tatobit

 Obec Tatobity leží v malebném údolí pod Kozákovem, odkud je však také překrásný pohled na naše Trosky.Protože se v okolí porůznu nalézá šedý a červený vápenec, pálívalo se tady v minulosti až ve dvanácti pecích vápno.

Dnes už není po tatobitských vápenicích ani památky, ale jak dokládají staré záznamy, bývalo zdejší vápno výborné jakosti a rozváželo se po celém Boleslavsku a v Podkrkonoší.

V roce 1699 např. purkmistr a rada města Mladého Boleslava nad Jizerou objednal osmnáct vozů vápna. V roce 1613 se dováželo vápno z Tatobit na stavbu turnovské školy.  Dodávky vápna vzrostly zejména po roce 1630, kdy vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna stavěl v Jičíně zámek, Libosad, konírny a celou novou městskou čtvrť, dále také stavěl oboru u Smrkovic a klášter ve Valdicích u Jičína. Vápno z podkozákovských Tatobit se dokonce vozívalo až na stavbu josefovské pevnosti u Jaroměře.

Po blízkých i vzdálenějších okolních vsích roznášely vápno hlavně starší ženy a nabízely je hospodyním k bílení. Nejvíce chodívaly před poutěmi a před posvícením, kdy se na venkově odjakživa nejvíce gruntovalo, uklízelo a bílilo (tenkrát se venkovské světnice pouze bílily výlučně hašeným vápnem). Z uvedeného jasně vyplývá, že tatobitské vápno šlo tedy velmi dobře na odbyt.

Při lámání vápence i při pálení vápna ve vápenicích docházelo bohužel také často k těžkým, ba dokonce smrtelným úrazům, protože tehdejší vápenictví byla práce nesmírně těžká, namáhavá a nebezpečná. Býval to skutečně tvrdě vydělaný chléb tehdejších obyvatel této malé podkozákovské vesničky. Dnes už jen těžko můžeme pochopit, kolik potu a nadlidské dřiny museli v minulosti lidé obětovat, aby uživili sebe a své početné rodiny.

Výroba vápna tady pod Kozákovem zanikla, když vápenec byl již hlouběji v zemi, velmi pracně se musel dobývat a veškerá namáhavá práce se prováděla většinou jen ručně nebo jen s nejjednodušší minimální mechanizací.  Úrazy tu pak bývaly na denním pořádku. Také se projevil citelný nedostatek paliva na pálení vápence, protože dříví z okolních lesů se ponenáhlu nedostávalo. Lesy dlouholetou těžbou značně prořídly.  Později vznikla i konkurence vápenky v Železném Brodě, jejímž majitelem byl známý německý podnikatel, továrník baron J. von Liebig.

 

Školní výlety

Školní výlety

Žáci našich škol si dnes neumějí asi představit konec školního roku, který by nebyl oslaven školním výletem nebo turistickým putováním. Mají přitom možnost navštívit zajímavá a památná místa své vlasti, poznávat historické památky, přírodní krásy i další zajímavosti. Ti mladší ze základních škol jezdí na jednodenní výlety v rámci okresu nebo bližšího okolí, starší ročníky jedou na dva i tři dny na některá vzdálenější místa.

Jezdí se vlakem nebo autobusy, podnikají se pěší i cyklistické túry. Všímám si, jak mnoho už děti znají z cest s rodiči o dovolené apod. Mnoho rodin má dnes k dispozici automobil, i když jeho užívání je v současnosti neúnosně drahé. Děti jezdívají s rodiči dokonce do zahraničí i k moři. Jezdí se do Španělska, do Chorvatska, do Řecka atd. Samotné cestování není dnes už dětem  žádnou vzácností. Ale společný výlet s třídním kolektivem to je přece jenom něco jiného, co v mladém člověku zanechává pěkné vzpomínky a někdy zážitky i na velmi dlouhou dobu. Někdy možná na celý život.

Značně jiné to ovšem bylo v minulých dobách. I tehdy se chodilo a někdy dokonce i jezdilo na školní výlety. O jiných výletech nebo cestování se většině dětí vůbec ani nesnilo. Ve školní kronice Obecné školy ve Vesci jsem četl o jednom školním výletu na ukončení školního roku, kdy jeden místní rolník zapřáhl do svého žebřiňáku pár koní a odvezl celou školní výpravu na výlet. Chlapci před výletem ozdobili žebřiňák mladými břízkami. Železnými ráfy okovaná kola povozu drkotala a rachotila po hrbolatých silnicích a cestách.

Jelo se na Trosky a potom na hrad Kost. Pro žáky to byla veliká událost, o které se v obci potom ještě dlouho hovořilo. Mnohé dítě ještě nikdy „tak daleko“ nebylo. Po šťastném návratu  vzpomínky a vyprávění nebraly konce.

Jindy se děti selským povozem vyvezly jen na kus cesty a pak už putovaly dále pěšky se svým starým učitelem, který jim po cestě vyprávěl o přírodě, o jejich krásách a zajímavostech, učil je lásce k vlasti a k rodnému kraji, učil je poznávat stromy, keře i květiny. Líčil jim historii, povídali si o Husitech a jejich bojích. Při návratu přijel pro žáčky na kus cesty zase žebřinový povoz, protože nohy bolely a děti byly dlouhým putováním v letním horku a nasloucháním učitelovu výkladu již značně unavené.

To bylo ještě za starého Rakousko - Uherska a v začátcích první republiky. Teprve později, před druhou světovou válkou, začalo se někdy jezdit na školní výlety autobusy. Z Turnova jezdíval malý modrý autobus pana Jaroslava Tomsy s dřevěnými sedadly kolem dokola. Byl asi pro 20 - 30 osob. Dětí se do něj vešlo ovšem mnohem víc.

Moje osobní vzpomínka platí takovému autobusovému školnímu výletu do Krkonoš, když jsem na konci školního roku 1932 - 1933 vycházel první třídu obecné školy v Chutnovce. Tenkrát to byl krásný výlet do Krkonoš pod vedením paní učitelky Marie Šulcové, při kterém jsme po našich nejvyšších českých horách našlapali i dostatek kilometrů pěšky „po svých“.

Druhý výlet, který byl pro mne - malého školáčka - velikým zážitkem a na který se jasně pamatuji, byl na Ještěd a do liberecké zoologické zahrady, kde veliký dvouhrbý velbloud políbil našeho pana řídícího učitele Vocáska tak nehorázně, že si musel jít umýt obličej, jak ho to zvíře oslintalo. Ta dětská vzpomínka se se mnou táhne celým životem. Vím, že jsme potom jeli ještě za Osečnou do Hamru na Jezeře, kde jsme se vozili po jezerní hladině malým parníčkem, možná to byl motorový člun - to už si nepamatuji. Ale byla to pro nás krása k nevypsání. Odtud jsem také napsal a poslal svou první pohlednici v životě - komu jinému než svému dědovi a babičce. Tatínek byl tenkrát na výletě s námi.

Vzpomínám si, jak starý pan řídící František Vocásek, rodák z Vyskře, nám zvědavým a zvídavým školáčkům vyprávěl o všem,, co jsme viděli kolem. A my jsme naslouchali, až nám oči z důlků vylézaly. To bylo před 66 léty - v  červnu roku 1934.

Takové to tedy bývaly dříve výlety.                                                

   

Perličkáři

Perličkáři

Tradiční domácké řemeslo perličkářů již téměř zaniklo. Dnes se skleněné perle nebo perličky z umělé hmoty vyrábějí téměř výlučně strojově v továrnách. Bývaly však doby, kdy perličky vyráběly pilné ruce žen v podkozákovských domácnostech: v Klokočí, ve Smrčí, ve Vesci, v Koberovech i v dalších vesnicích kolem Železného Brodu.

Zvláštní stůl sloužil domácí dělnici k navíjení perel z roztaveného skla (tyčového alabastru) nad kahanem, do jehož hořáků vháněla žena vzduch šlapáním velkého měchu (dmychadla), umístěného pod stolem. Jako tepelný zdroj se používal technický benzin. Perly různých velikostí i tvarů se navíjely na rovné drátky, smočené předtím v plavené křídě, čímž vznikly u vyrobených korálků dírky pro návlek na šňůrky. Hotové perličky se pak z drátů smekly smočením ve vodě, když se plavená křída rozmočila.

Často dlouho do noci hoříval benzinový plamen, oči bývaly unavené vytrvalým pohlížením do roztaveného žáru skla a ještě k tomu sžírané benzinovými výpary. A druhý den usedala pilná dělnice - domácí sklářka, navíječka perel, znovu ke svému pracovnímu stolu. Znovu byla nucena po celý den vdechovat benzinový pach, aby mohla vyrobit tu křehkou skleněnou krásu, která pak v perličkových náhrdelnících zdobila ženy v mnoha státech světa, kam se všude skleněná bižuterie vyvážela.

Perličky navlékaly na šňůrky náhrdelníků opět šikovné ruce jiných domácích dělnic - navlékaček. Předtím se perličky ještě voskovaly. Tyto výrobky se po konečné úpravě a návleku rozletěly z Podkozákovska a Železnobrodska doslova do celého světa. Tam všude chválily poctivou práci našich zručných podhorských sklářek. Perličkové náhrdelníky pak zdobily ženy snad na všech kontinentech. A hlásaly do světa slávu podniku Železnobrodské sklo.

Dnes už dávno někdejší značně namáhavou a nezdravou práci domácích perličkářů, povětšině žen, převzaly moderní stroje v továrnách. Jen návlek se většinou provádí ještě i nyní po domácku, mezi domácími dělnicemi - navlékačkami. Opět je to Podkozákovsko, Turnovsko i sousední Železnobrodsko, kde si tímto způsobem přivydělávají  peníze i některé dnešní důchodkyně.

 

Jezdil k nám loutkář

Jezdil k nám loutkář

 Vždycky, když čtu nebo poslouchám o přehlídce loutkářských souborů v Chrudimi, vzpomínám, jakou jsme mívali v dětství radost, když k nám do malé vsi zavítala loutkoherecká společnost, aby přinesla trochu kultury a zábavy na chudý podhorský venkov. Aby pobavila malé i velké diváky v našich zapadlých podkrkonošských vesničkách.

Nám dětem se nejvíce líbily tehdejší loutky, např. Kašpárek, Škrhola nebo Kalupinka. Všichni ti kočovní majitelé loutkových scén byli tenkrát vlastně pokračovateli slavných tradic českého loutkářství, jak je šířil už Matěj Kopecký a pochopitelně Skupovy loutky Spejbl a Hurvínek.

Loutky Matěje Kopeckého jsem nikdy neviděl a Spejbla a Hurvínka znám pouze z rozhlasu a z televize. K nám do vsi jezdívala známá loutkářská rodina Majznerova. To bylo mezi námi dětmi radosti, když jejich vůz zastavil na naší nevelké návsi a do místního hostince se začaly stěhovat všechny ty rekvizity, loutky, kulisy i celé jeviště.

Neobvykle veliké loutky loutkáře Bohumila Majznera, které pro něj vyrobil řezbář Sucharda, přinesly nám pokaždé mnoho zvláštního až dojemného kouzla a netušené zábavy. Bohumil Majzner hrával po širokém okolí Českého ráje a v Podkrkonoší. Bývalo to např. ve Vesci pod Kozákovem, nedaleko v Loktuších v sále u Kvapilů „Na špici“, na Chutnovce v tanečním sále pana hostinského Drahoňovského na Dolech.

Majznerovi však účinkovali i v našich městech po celém okolí: v Turnově, v Rovensku pod Troskami, v Lomnici nad Popelkou, zajížděli často i do nedaleké Libuně. Majznerova rodina jezdila se svým vozem (maringotkou) od štace ke štaci, lidé je ochotně vítali, dali jim i stravu, měli je všude rádi. Říkávali jim někdy také komedianti (komedanti) anebo kejklíři.

Bohumil Majzner zemřel 13. října 1948 v Libuni na Jičínsku (narodil se v roce 1874). Ke konci svého života se ještě po několik let spolupodílel na loutkářském umění se svým synem Vilémem Majznerem, kterému své malé neživé herce předal, aby je syn znovu oživil. Takže loutkářská tradice rodiny Majznerovy pokračovala dál.

Chci věnovat tuto vzpomínku dávno zesnulému lidovému umělci, který tisícům dětí rozdával vlastně sám sebe, protože jeho loutky bývaly často jedinými nositeli kultury a zábavy v zapadlých koutech našeho kraje. Snad někde tam nahoře v tom „loutkářském nebi“ pořád ještě hraje „Oldřicha a Boženu“, „Posvícení v Hudlicích“, „Mlynáře a jeho dítě“ nebo ty ostatní, co se nám před více  sedmdesáti lety tolik líbily.

   

Strana 7 z 8

Právě připojeni - hostů: 221 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1171333

Co z toho bude...
V tomto domku jsme noclehovali
Kamarádky z Vesce, Smrčí a Loktuš
Školní výlet 1978
Večerní město se střechy domu
Sněhurka a sedm trpaslíků
Stavba TV převaděče u Rotštejna
Tady se k Vladimírovi a Jasně vešel i Petr Kazda
Větvička
Smrčí 25.11.2010
Odpoledne s důchodci 1978
Parkoviště u domu čp.5 v ulici Bunári
Zapsané děti do školy s rodiči 1974
Jan Viduna, Iveta Součková
Venda Geler, letos 65letý
Školní rok 1973-74
Ve čtvrtek jsme ugrilovali berana u Gelerů
Masopust 18.2.2012
Hezký pohled z jachty dálkový
Manželé Maděrovi
A ještě jednou Leon a Patrik
Odpoledne pro důchodce 12/1985