Velikost textu

Obecní kronika

První dřevěná škola ve Vesci

První dřevěná škola ve Vesci z let 1873 - 1905

Již od mládí se rád zabývám vlastivědou svého rodného kraje, a tak si schutí často zalistuji v různých kronikách, kde se člověk dozví mnoho zajímavých věcí, o kterých dříve neměl třeba ani tušení. Když jsem si prohlížel 1.díl „Kroniky obce Vesce“, našel jsem tam i historický zápis o původu první vesecké školy z roku 1873. Kronikář Josef Hejduk zde doslova uvádí:

„Podrobný popis z výstavby této školy není zachován. Jenom z vyprávění rolníka Františka Vodháněla pro kronikáře Josefa Hejduka v roce 1937 citát, že veškero dříví i též fůry koňské poskytl člen obecního zastupitelstva pan Jan Votrubec - „odskalský“, majitel usedlosti selské z Prackova čp. 1, a to za 300 zlatých.

Budova byla roubená z přitesaných kládí, lišty mezi nimi vyplněné slaměnými svazky a vazebnou červenicí vymazané a obílené. Lavice byly pro šest míst k sezení. Učebna byla asi pro 60 žáků. Ještě před požárem po 32 létech byla budova školy vkusná zevně i uvnitř.

Vzornou péči jí věnoval první stálý školník pan Josef Trakal, soused z čp. 13 vedle, tč. i zvoník, občasně i obecní přidaný (posel), jako hudebník byl v mládí až v Rusku s partou.

Náklad této výstavby přízemní roubené školy, kryté šindelem, vyžádal si plných 3000 zlatých. Velmi náročná na ní byla práce tesařská 70%, truhlářská 20% a zednická 10%. Byla stavěna na osadním pozemku (pastvina), nížeji pod školou byla zvonička na kaštaně.

V této jednotřídce se za 32 let vystřídalo 6 učitelů. Stavbu její plánoval a řídil stavitel Fišer ze Železného Brodu.“

Tolik tedy jeden zajímavý zápis ve vesecké obecní kronice.

 

Podkozákovské zemědělství

 Podkozákovské zemědělství

Podíváme-li se do dávných dob, zjistíme, že první zemědělci postupovali k nám do Českého ráje vlastně z nitra Čech. Souvislý pás zemědělských osad se rozprostřel na úrodných půdách podél toků řek. Proti toku Jizery se přesouval přes Mnichovohradišťsko až na Turnovsko a pak dále k severu a k severovýchodu. 

Vrátíme-li se nazpět do doby rakousko-uherského mocnářství, do dob feudálního panství, najdeme ve starých zápisech zmínky o tom, jak obyvatelé i z Podkozákovska chodívali na robotu - jak se říkalo pracovat „na panské“. Ke konci těch dob chodili ještě alespoň sezónně pracovat na panské velkostatky, třeba do Valdštejnska. Sklízeli tam např. cukrovku, což byla práce obtížná, ruční, často už za sychravého, deštivého počasí chladných podzimů.

Později lidé už nechodili dřít na panská pole a tvrdé mozoly na svých pracovitých rukách získávali doma - na vlastní hroudě.  Snažili se pečlivě obdělat každičký kousek půdy a většina z nich si těžce dobývala svou každodenní skývu chleba. Zvláště drobní zemědělci - domkáři či chalupníci, jak se jim také říkalo, ti mívali dřinu největší. Jejich políčka bývala většinou na svazích, ale často i na prudkých kamenitých stráních. Mnozí, vlastně většina z nich, nemívala ani svůj vlastní potah, takže byli odkázáni jen na lidskou sílu nebo na potahovou výpomoc zámožnějšího hospodáře. Jemu ovšem nemohli platit hotově, ale vraceli mu opět svou ruční práci na jeho polích v době žní, sklizně brambor nebo řepy.

Blízko pod Kozákovem nebyly velkostatky. Ty byly až pod Valdštejnem a Hrubou Skálou, později se jim také říkalo „zbytkové statky“. To po parcelaci zemědělské půdy za první republiky. Byl tu velkostatek Valdštejnsko, Hořensko, Kyselovsko, jejich budovy se nám zachovaly v různé podobě až po dnešní časy.

Číst dále: Podkozákovské zemědělství

 

Riegrova turistická chata na Kozákově

Riegrova turistická chata na Kozákově

Kozákov je nejvyšším bodem krajiny Českého ráje. Svou nadmořskou výškou převyšuje všechny okolní vrchy a dívá se hluboko do kraje, daleko až do nitra Čech. Je opředen četnými bájemi a pověstmi, je znám jako naleziště achátů, jaspisů, chalcedonů, ametystů, záhněd i dalších vzácných kamenů. Jejich bohaté sbírky najdeme i v turnovském muzeu a můžeme si je nejen prohlédnout, ale i zakoupit každým rokem o prázdninách v budově bývalé školy v Radostné pod Kozákovem, kde se pořádají jejích pravidelné výstavy. Stejně tak můžeme vidět vzácné kameny na soukromé výstavě pana Votrubce ve vesnici Kozákově.

Na vrcholu Kozákova stojí Riegrova turistická chata, která byla původně vybudována obětavostí několika nadšenců a slavnostně předána veřejnosti dne 24. června 1928. Počasí slavnosti tehdy přálo, a tak v ten nádherný slunečný den přivítal vrchol Kozákova návštěvu několika set občanů i ze vzdálených míst. Po prvé se na vrcholu objevilo i několik desítek osobních automobilů.

Na výstavbu chaty byly získány některé subvence a příspěvky, např. samotné město Turnov věnovalo na tuto akci více jak 100 000 Kč. Celkový náklad na stavbu činil více jak  750 000 Kč. Chata byla postavena čtvrt století po smrti semilského rodáka Františka Ladislava Riegra a nazvána jeho jménem. Původně zde měla stát mohyla nebo jakási rozhledna, ale nakonec zvítězila myšlenka vybudovat pro turisty chatu. Až do té doby byl vrchol Kozákova pustý a jen studený severák se tu proháněl po široké pláni. Dnes víme, že teprve nedávno se Kozákov dočkal opravdu i nové kovové rozhledny, ze které můžeme za jasného počasí přehlédnout velkou část Čech a pokochat se i krásou všech okolních kopců a hor.

Když byla kozákovská chata dostavěna, dostala i řádné vybavení, na tu dobu moderní. Byla elektrifikována, měla telefonní spojení a vlastní vodovod. Vodu do ní čerpal ve dne i v noci trkač od bájné studánky Radostné. Riegrovu chatu na Kozákově stavěl v létech 1926 – 1928 železnobrodský stavitel architekt R. Kousal.

K nové chatě byla dostavěna i nová silnice od vesnice Komárov, později pak i z obce Záhoří. Horská silnička od vesnice Záhoří nahoru na vrchol Kozákova byla značným nákladem nedávno nově vyasfaltována a rozšířena, takže dnes má výborný povrch. To je zvláště příjemné turistům, kteří přijíždějí na Kozákov svými automobily.

Před léty chata na Kozákově značně utrpěla velkým požárem, byla však znovu obnovena a rozšířena. V posledních desetiletích byla mimo jiné využívána (zneužívána?) také armádou k vojenským účelům. Na pláni u chaty se za první republiky začal provozovat plachtařský sport - bezmotorové létání. Dnes zde nejčastěji vidíme „létající draky“, sportovce zavěšené na padácích nebo na rogalech. (paragliding).

Ve stejném roce, kdy byla předána veřejnosti kozákovská chata, byla i otevřena nová turistická stezka z Turnova na Kozákov. Byla nazvána po turnovském historikovi prof. Dr. J. V. Šimákovi. Vedla z Turnova přes Záholice a Rozumov na Klokočské skály, dále průrvou klokočských skalních Průchodů přes ves Klokočí do Vesce a pak přes prackovskou silnici lesem na „Loma“, potom kolem Drábovny (zv. též „Hrádek“) a lesem od záhořské strany k chatě na Kozákově.  Stejnou trasu sleduje turistická stezka z Turnova na Kozákov i dnes. Ta původní Šimákova stezka byla otevřena dne 26. srpna 1928.

V době před druhou světovou válkou byla zřízena další stezka, která vedla z křižovatky „Na špici“ přes vesničku Loktuše, dále kolem kozákovské hájenky ke studánce Radostné a pak až nahoru k chatě. Ta nesla jméno po turnovském lékárníkovi PhMr. Radském, tedy „Radského stezka“.

Náš Kozákov je dodnes vyhledávaným turistickým místem. Je cílem mnoha výprav našich i zahraničních návštěvníků. Míří sem i četné školní výlety, pořádají se zde občas také prodejní burzy, které nabízejí nejrůznější zařízení a součástky zejména pro radioamatéry.

Je zde možnost příjezdu soukromými vozidly, ale v letní době např. i pravidelným turistickým autobusem. Na Nový rok se každoročně pořádá novoroční turistický výstup na vrchol Kozákova.

Tak přijďte nebo přijeďte se podívat i Vy!                ----          Podle Kroniky obce Vesce

 

Osada Loktuše před více než 60 léty

Pod Kozákovem před 60 léty a více léty

Šedesát roků je v životě člověk značně dlouhá doba. V historii to ovšem zas až tak moc neznamená, i když za tu dobu se mnohé změní. Když se díváme na dnešní život a události v kraji pod Kozákovem, shledáme, že se i tady dost změnilo za tyto uplynulé roky minulého a dnešního století. V Obecní kronice obce Loktuš jsem v záznamech z roku 1948 četl např. tohle:

Obec má dnes 52 popisných čísel. Od roku 1928 má i svůj vlastní hřbitov. Největším podnikem dnes je řeznicko - uzenářská prodejna a hostinec (pohostinství) spotřebního družstva Jednota v Turnově (bývalý majitel Josef Kvapil). Dále je zde smíšený obchod - prodejna Jednoty v čp. 51. Donedávna byla tu také autodílna pana Antonína Folkerta a obuvnictví Jindřicha Pelce. V obci je elektroradio-mechanik pan Zdeněk Vaníček v čp. 37. Několik lidí  chodí za zaměstnáním do lomu na Kozákov. Zemědělská půda je zde poměrně chudá, takže ani výtěžek z ní není veliký.

V roce 1940  byly Loktuše připojeny na elektrovodnou síť, a to společně s osadou Dubeckem z obce loučecké. Poprvé se v Loktuších rozsvítily elektrické žárovky dne 4. prosince 1940. V roce 1942 dostaly Loktuše telefonní spojení s poštovním úřadem Turnov 1 a v hostinci u Kvapilů byla zřízena veřejná telefonní hovorna.

Veškerý kulturní a společenský ruch obce se nyní soustřeďuje v nově přebudovaném sále na Špici. Dnes jsou v Loktuších tyto spolky: Tělocvičná jednota Sokol, hasičský sbor Československý svaz mládeže, Jednotný svaz českých zemědělců, místní rada osvětová. Obec má svou knihovnu, kterou vede knihovník pan František Ježek z čp. 24. Obecní kroniku vedl do roku 1946 pan Štěpán Mlejnek z čp. 26, načež místní národní výbor svěřil její vedení Františku Mlejnkovi ml. z čp. 25.

Místní rada osvětová zakoupila v zimě r. 1947 nákladem téměř 100 000 korun krásné nové jeviště, na kterém divadelní odbor Sokola uvedl jako první představení Stroupežnického hru „Naši furianti“. Bylo to 25. prosince 1947. V sále na Špici bylo zřízeno stálé zvukové kino. Jako úvodní byl 30. května 1948 promítán český film „Předtucha“.

Prvním starostou obce byl pan Josef Koucký st. z čp. 32 a po něm pak pan Josef Cvrček z čp. 49. Předsedou revolučního místního národního výboru se v roce 1945 stal pan Josef Ježek z čp. 15. Po řádných volbách byl předsedou Místního národního výboru v Loktuších pan Jaromír Mlejnek z čp.3.

Až do převratu v roce 1918 bývali všichni obyvatelé, jako všude jinde, i v Loktuších náboženství římskokatolického. Ještě v době první světové války chodili pilně do kostela do Turnova, do Tatobit nebo do Louček. Po roce 1918 mnoho občanů od katolické církve odstoupilo a přešli k nově založené církvi československé nebo k Jednotě bratrské. Někteří zůstali bez vyznání.

Z časopisů a novin lidé u nás nejvíce čtou „Pojizerské listy“, vydávané v Turnově, a potom deníky politických stran nebo zemědělský tisk. Ačkoliv knih v obecní knihovně je dostatek, čtenářů je velice málo. Pouze několik občanů čte knihy pravidelně. Příčina tkví snad v nedostatku času, který je věnován spíše existenční potřebě. U mnohých je to však i naprostý nezájem o dobrou četbu.

Tolik tedy úryvek vyčtený z Obecní kroniky a do ní zapsaný v roce 1948.

   

Z Lidic do Loktuš

Z Lidic do Loktuš aneb Loktušská polka

LOKTUŠE. Je to jedna z těch malých místních částí  velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem. Známější nežli samotná vesnička je rušná křižovatka, zvaná „Na špici“. Tam je i oblíbená Kvapilova restaurace a také nedávno otevřený Penzión  „Loktuše“. Až do roku 1961 byly Loktuše ještě samostatnou obcí s bohatou kulturní činností.

Již v roce 1946 pozvali si loktušští na svůj první poválečný ples Hornickou dechovou hudbu Vojtěcha Huříka z Lidic. Čistý výtěžek z této akce byl potom věnován ve prospěch Fondu pro obnovení Lidic, které němečtí fašisté tak barbarsky zničili v červnu roku 1942.

Ladislav Huřík, který byl dirigentem tohoto hudebního tělesa, byl  sám rodákem z Lidic. Hudbu založil a dlouho vedl jeho otec Vojtěch Huřík, horník na Kladně, také jedna z obětí fašistické ukrutnosti. Je pohřben ve společném hrobě spolu s ostatními lidickými muži. Jeho syn Ladislav jen o vlásek unikl tehdy jisté smrti, protože v oné strašlivé noci, kdy lidické domy plály jako pochodně, byl mimo svůj domov.

Po válce se ujal opuštěné hornické dechovky po svém otci a zakrátko byl tenhle dechový orchestr známý po celé naší republice. Často také býval hostem v Československém rozhlase. A tak si ho k účinkování na svůj ples pozvali i v Loktuších. Ochotně a rád přijel se svou kapelou pod Kozákov do Českého ráje. Ten ples v sále „U Kvapilů na Špici“ se tenkrát opravdu vydařil.

Ladislav Huřík si zamiloval tuto malou podhorskou vesničku a později na její počest složil dovádivou polku, kterou  nazval „Loktušská“. Originál notového záznamu mají v Loktuších ve svém archivu. Skladba byla nahrána také na gramofonové desky a několikrát se ozvala i ve vysílání býv. Československého rozhlasu.

Dirigent a hudební skladatel, autor „Loktušské polky“, Ladislav Huřík, zahynul později při tragické autonehodě v Praze. Pod Kozákovem však pamětníci dodnes vzpomínají na upřímného a milého člověka, lidického rodáka a svého příznivce. Památkou na něj jim zůstala jejich polka, kterou jejich vesničce věnoval.

 

Z historie kapličky v Prackově

Z historie kapličky v Prackově

Prackov býval vždy nejmenší vsí pod Kozákovem. Ale občané tady měli i svou pouť. Ta první se tu slavila už v roce 1919, tedy záhy po první světové válce. Na zahradě u Chlupáčů hrávala o prackovských poutích muzika a šenkovalo se pivo ze sudů. V prvních časech sem chodívalo procesí z Louček a pak se tu v místní kapličce konala poutní mše.

Prackovskou kapličku postavil prackovský občan František Trakal z čp. 8. Bylo to právě v roce 1919 a hned se tu odbývala také zmíněná první pouť.

Je chvályhodné, že kaplička je dodnes vzorně udržovaná a je velmi zachovalá. O její dobrý stav a vnitřní čistotu i výzdobu se stále stará rodina pozůstalých po zakladateli této staré památky panu Františku Trakalovi.

Každý kolemjdoucí turista se tady rád zastaví a okénkem ve dveřích nahlédne dovnitř kapličky. Jeho oko se potěší milým pohledem na upravený interiér s oltářem a s obrázky svatých, což bývá velice často doplněno ještě i květinovou výzdobou.

Hned vedle kapličky v Prackově je pomník padlých, vzpomínka na zahynulé vojáky z první světové války. Nad ním se košatí a zelená Lípa svobody.

   

Strana 3 z 6

Právě připojeni - hostů: 316 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1171514

Začátek a konec lázní Všeň
102. narozeniny občanky Maryškové
Masopust 18.2.2012
Maškarní karneval 1975
Zimní Klokočské skály
Školní rok 1976-77
Mařenka Šichová na koni v Písku
Prackov v Sádku, Smrčí v Loužku
U Bergerů doznívají tóny Valčíku na rozloučenou
Další masky z Vesce
Celkový záběr do sálu
Vesec - v popředí starý dům čp.2
pan Josef Mazánek, Vesec 36
60 let Sokola ve Vesci - 1979
David Zelnický
Člen naší delegace Petr Kazda
Masopust 18.2.2012
Manželé Kazdovi v rozhovoru s chorvatskými Čechy
Jasna nás seznamuje s programem oslav
Masopust 18.2.2012
Odpoledne s důchodci 1978